To, že nám z kohoutku teče voda považujeme za samozřejmost. Ale než se k nám voda dostane, musí projít dlouhou a složitou cestu. Nejprve musíme odstranit různé příměsi, které voda z přírodního zdroje obsahuje. První cesta vody tedy vede na úpravnu vody, kde se mechanicky, chemicko-biologicky a chemicky upravuje, aby vyhovovala všem požadavkům na kvalitu pitné vody. Dále je voda rozváděna do vodojemů. Ty slouží k vyrovnání špičkových odběrů. Plnění většiny vodojemů je ovládáno automaticky. Poté voda odtéká do vodovodní sítě, která ji rozvádí přímo k jednotlivým spotřebitelům.

Požadavky na zdravotní nezávadnost a čistotu pitné vody jsou stanoveny hygienickými limity mikrobiologických, biologických, fyzikálních, chemických a organoleptických ukazatelů. Tyto limity jsou upraveny platným prováděcím právním předpisem, nebo jsou povoleny či určeny příslušným orgánem ochrany veřejného zdraví. Kontrola dodržování hygienických limitů ve vodovodní síti je prováděna v akreditované laboratoři.

Voda v přírodě obsahuje minerální soli (hydrogenuhličitan vápenatý, hydrogenuhličitan hořečnatý). Tvrdost vody pak záleží na charakteru půdy, kterou protéká: vápenatá půda dává vodu tvrdou, půda žulová a písčitá dává vodu měkkou. Tvrdost vody znamená množství vápníku a hořčíku obsaženého ve vodě. Hygienický limit sumy vápníku a hořčíku je jako doporučená hodnota, ze zdravotního hlediska je optimální koncentrace 2 – 3,5 mmol/l.

Z technického hlediska můžeme rozlišovat vodu jako měkkou nebo tvrdou. Obsah se měří v mmol/l.

Stupnice tvrdosti vod: